Vyrůstal blízko Václava Havla. Sametovou revoluci strávil prací pro CNN. Další desítky let byl úspěšným manažerem. K tomu poslední čtyři roky radním na Pětce. A teď je MgA. David Dušek (STAN) připraven úřad Prahy 5 vést.
Co je pro vás coby kandidáta na starostu pro Prahu 5 prioritou?
Pětka zažívá masivní rozvoj bydlení. Dnes má 85 000 obyvatel a brzy může mít přes 100 000. Velkým úkolem úřadu je tedy budovat odpovídající infrastrukturu. Aby lidé, kteří se stěhují do svých krásných nových a ne zrovna levných bytů, měli blízko školu, doktora, měli čisté ulice – a samozřejmě aby fungovala doprava.
Velmi rychle je třeba řešit situaci v Košířích, kde je dnes škola kapacitně na maximu. Podobné je to na Barrandově. U dopravy potřebujeme pokročit s výstavbou radlické radiály a městského okruhu. Jsem zastáncem zahušťování města, Praha by se neměla rozpliznout do šíře, protože to extrémně zatěžuje dopravu.
Starosta před sebou ale samozřejmě bude mít řadu dalších výzev. Především zefektivnit chod úřadu, co nejvíc integrovat ukrajinské imigranty, ale potřebujeme mít také vize pro oblast sportu či kultury. Skutečně srdcovou záležitostí pro mě je záchrana hokeje na Pětce.
Proč vlastně chcete být starosta?
Protože bych věděl, jak na to. Jsem připraven dát Pětce energii a vizi, kterou si lidé, kteří tu žijí, zaslouží. Nejsem typ úředníka. Rád posouvám věci vpřed. Politika je pro mě možnost tvořit. Mám hodně zkušeností z podnikání, ale mám v krvi také politiku. Pocházím z rodiny, která byla jádrem disidentského hnutí, můj dědeček Zdeněk Urbánek byl nejlepším přítelem Václava Havla. Václav měl u nás vlastní přezůvky, byl u nás jako doma. U nás děda a kamarádi psali adresy na obálky a od nás vyrazila na svou pouť Charta 77. Celé dětství jsem prožil ve Václavově blízkosti, venčil jsem mu psy a zvedal telefony. Olga mi pouštěla Iggyho Popa, Jasnou páku a zakázané filmy... Bylo to pro mě úžasné období.
Dnes je vám padesát tři, v roce 1989 vám bylo dvacet.
Sametovou revoluci jsem prožíval intenzivně na FAMU, pak jsem pracoval po světě pro CNN a potom dlouhá léta dělal byznys. V roce 2018 jsem na žádost přátel pomáhal psát program STANu – a tehdy jsem se rozhodl, že bych své zkušenosti rád zúročil v politice, protože se mi nelíbilo, kam země směřuje. Začal jsem na lokální úrovni, na Pětce, kde žiju. Jako radní pro sport, podporu podnikání a zahraniční vztahy. Ale neřešil jsem jen záležitosti ve své gesci, především jsem analyzoval chod úřadu, učil jsem se radniční politiku, sledoval jsem zkušenější kolegy, a hlavně trávil hodně času s lidmi. Třeba při našich krocích na záchranu hokejového stadionu Nikolajka.
Dnes se lidem, kteří měli k Václavu Havlovi blízko nebo kteří se hlásí k jeho odkazu, říká trošku pejorativně pravdoláskaři…
Já se hrdě hlásím k tomu, že jsem pravdoláskař, havloid a pražská kavárna. Jsem v politice, abych tento typ lidí reprezentoval. Těch lidí, pro které pravda, láska, slušnost, tolerance a práce pro blaho celku nejsou prázdná gesta, ale úplně normální věc. A takových je v Praze a v celé republice hodně.
Co byste jako starosta Pětky rád změnil?
Především se musí zefektivnit chod radnice. Kvůli inflaci a dalším problémům dnes musejí lidé šetřit – a radnice má jít příkladem. Jsme placeni z daní, a podle toho je třeba se chovat. Problém úřadu je, že má několik budov, je roztahaný, což ztěžuje efektivní řízení. Máme také oproti jiným městským částem vysoce nadprůměrný počet úředníků, je jich celkem 350. Většina dělá svou práci dobře a já si jich vážím, ale my opravdu musíme šetřit v řádech vyšších desítek milionů ročně. Už dnes radnice nemá na rozvojové projekty, sotva zaplatí svůj chod.
A jak konkrétně byste chod radnice zefektivnil?
Je zde například problém přenesené správy. Jsou určité činnosti, které municipalita dělá pro stát, třeba vydávání občanských průkazů, také zajišťujeme chod živnostenského či stavebního úřadu. A vinou úředního šimla za tyto činnosti nedostáváme adekvátně zaplaceno, dotujeme je ze svého. To je třeba narovnat. Takových příkladů je víc. Radnice musí například mnohem lépe zacházet s majetkem, a to nejen v souvislosti se správou sportovních areálů.
Narážíte na problémy s ledovou halou na Nikolajce?
Ano, to v současnosti řeším skoro každý den. Nedávno jsem měl schůzku s desítkami rozhořčených rodičů. Je opravdu politováníhodné, že stadion Nikolajka ukončil svou činnost. Stalo se to de facto vytunelováním bývalé tělovýchovné jednoty osobami kolem dnešního provozovatele objektu stadionu, firmy Niko-Praha a.s. Ti lidé vyvedli před lety majetek haly TJ na svou firmu za směšnou částku dvou milionů korun. Cena je v řádu desítek milionů korun. Já jsem jim coby zástupce obce nabízel výchozích 50 milionů, abychom halu pro hokejisty a krasobruslaře zachránili, a oni na tento návrh nijak nereagovali. Dnes mají s Nikolajkou jiné plány, my je neznáme, nekomunikují s námi.
Proto jsem začal hledat jiné pozemky, kde bychom s pomocí investorů postavili dočasnou či trvalou halu. Máme něco vytipované, projekt se vyvíjí slibně. Musíme hokej na pětce zachránit! V klubu HC Smíchov 1913, jehož dlouhou tradici slyšíte už v názvu, vyrůstaly tisíce dětí a mnoho z nich se dostalo do nároďáku nebo hráli v zahraničí, třeba i můj syn. Mezi občany vznikla petice za záchranu hokeje, kterou já všemožně podporuju, jednám s investory, kde najít desítky milionů na výstavbu a pak stovky tisíc měsíčně na provoz.
Co dalšího pro sport na Pětce děláte?
Nikolajka ukázala na velký problém, na to, co je na Pětce shnilého. Obec v průběhu let ztratila kontrolu nad mnoha významnými infrastrukturními stavbami v oblasti sportu, ale i kultury atd. Obec nikdy neměla dovolit, aby se Nikolajka takto ostudně vytunelovala. A drsné devadesátky mají na Pětce podobnou dohru i v jiných projektech, kde bývalí činovníci sportovních klubů získali za pár korun velké majetky a objekty pak přestaly sloužit veřejnosti. Obec v tomto musí být víc aktivní. Máme celostátní dotační systémy, ve kterých by obec jako investor měla být upřednostněna, aby měla nad důležitými infrastrukturními stavbami kontrolu. Světlými příklady, kde spolupráce obce a soukromého sektoru funguje skvěle, je Motorlet, který má soukromého provozovatele, ale stojí na našich pozemcích a vyžití tam najdou tisíce dětí i dospělých. Podobně perfektně funguje ragbyový klub Tatra Smíchov. K tomu máme řadu dalších pozemků, kde jsou fotbalové a další kluby. Ale není dobré řešit každý projekt zvlášť, je třeba mít pro sportoviště jednu vizi, systém.
Co tím myslíte?
Ve spolupráci s Národní sportovní agenturou a magistrátem Prahy vzniká iniciativa plánu rozvoje sportovišť v celé zemi. Musíme na úrovni státu odhadnout, co, kde a jak má sloužit lidem pro sportovní vyžití. Tělocvičny, sportoviště, stadiony… Co lidé skutečně potřebují? Důraz dejme na chytré, efektivní, multifunkční projekty. Jsem rozhodně odpůrcem megalomanských staveb typu národní fotbalový stadion pro padesát tisíc diváků. To zní pěkně, ale kolikrát tam těch padesát tisíc lidí přijde? Vždyť ani nenaplníme Spartu či Slavii na zápasy reprezentace, tak na co si to hrajeme? Když už si někdo chce dělat velkou sportovní stavbu, ať je to soukromý investor, ne stát. My jako politici máme mít spíš celkovou strategii na podporu zdraví společnosti a tu naplňovat.
Důležitost sportu je dnes, po zkušenosti s covidem, o to víc zřejmá…
Přesně tak. Když se vše zavřelo, bylo vidět, jak bylo pro lidi důležité, že si mohli jít aspoň ven zaběhat nebo dělat cokoliv, co je udrželo v kondici a dobré náladě. Ale ono i to běhání potřebuje svoje. Já bydlím u Prokopského údolí, chodím tam na procházky se psem každý den. A v některých místech se po dešti prostě běhat ani chodit nedá, jsou to bažiny. Takže dalším, sice malým, ale vlastně velmi důležitým úkolem jsou mlatové stezky v Prokopském údolí.
Dnes je někdy problém v tom, že sport je drahý a rodiče mají co dělat, aby ho dětem mohli financovat.
Proto jsme taky rozjeli na radnici program na podporu sportování dětí, kdy dáváme tisíc korun příspěvek na členství ve sportovním klubu. A musím říct, že tenhle program se setkal s obrovskou odezvou. V letošním letním programu jsme měli během pouhých čtrnácti dnů od spuštění programu zaregistrováno přes dva tisíce rodičů.
Jste také radní pro zahraniční vztahy. Co to vlastně znamená?
Někteří moji předchůdci pěstovali takovou tu politickou turistiku, kdy si za peníze daňových poplatníků jezdili po světě na služební cesty, které ale k ničemu nebyly. Pokud máme vyjet do ciziny, pak opravdu jen kvůli zásadním projektům. Z mého pohledu jsou za-hraničními vztahy pro Prahu 5 především vztahy s blízkými městskými částmi.
A co podpora podnikání v Praze 5?
Jak jsem říkal, já jsem politicky blízko Václavu Havlovi, ale to neznamená, že nemůžu souhlasit s Klausovou okřídlenou větou o volné ruce trhu. Věřím na co největší svobodu a liberalizaci podnikání. Proto také podpora podnikání znamená hlavně ulehčit podnikatelům život, nepřekážet jim v podnikání zbytečným úřadováním.
Během vašeho působení na radnici přišla ruská agrese na Ukrajině a následný příliv uprchlíků do Česka, hlavně do Prahy. Jak se s tím radnice vyrovnala?
Moc se mi líbí, jak se Ukrajinci, kteří u nás našli útočiště, především jsou to ženy a děti, rychle zapojují do běžného života. Válka je vždy tragédie, ale zároveň nám přinesla možnost intenzivně poznat novou kulturu. Češi poznávají Ukrajince a Ukrajinci poznávají Čechy. A zatím to má podstatně víc pozitivních stránek než negativních. Na území Prahy 5 bylo v době vrcholící krize ubytováno pět až šest tisíc lidí. A mnoho z nich si našlo na Pětce bydlení a práci, což v době velkého nedostatku zaměstnanců bylo požehnáním pro řadu podnikatelů. Vidíte to nejen ve stavebnictví a průmyslu jako dřív, ale také ve službách – kolik lidí z Ukrajiny dnes pracuje v obchodech či restauracích. Ano, máme také registrováno 400 ukrajinských dětí do škol, to je v podstatě jedna celá nová škola, ale i to vyřešíme. Navíc mnoho z nich se časem do své domoviny, doufejme, vrátí. Ale nově navázané vztahy a zkušenosti nezmizí.
Na podzim by mohl být znovu tématem covid. Jak se na toto riziko připravuje radnice?
Musíme mít nakoupené roušky, dezinfekci a další základní věci a taky bychom měli instalovat rámy na měření teploty. Například do škol. To už se připravovalo před časem, jenže byly tlaky, aby se nakupovaly rámy za milion korun, což mi přišlo jako nesmyslně přemrštěná částka. Udělali jsme si s kolegy vlastní průzkum a zjistili, že lze rámy, kam se sice vejde méně lidí najednou, pořídit za sto padesát tisíc. Za takovou rozumnější cenu už se vyplatí vybavit jimi školy – nejen kvůli covidu, ale třeba i kvůli chřipkovým epidemiím.
Jak vidíte rozvoj kultury v Praze 5?
Chtěl bych trošku změnit způsob, jakým obec kulturu podporuje. My třeba podporujeme částkou 1,5 milionu korun ročně Švandovo divadlo, které vedle toho funguje v nájmu v našich prostorách v „trafačce“ a v ulici Elišky Peškové. Jejich práce si vážím, nicméně já bych kladl větší důraz na financování multifunkčních prostor a projektů. Aby z peněz na kulturní vyžití nečerpaly podporu třeba jen tradiční divadla. Je to pro mě trochu konzervativní a takový exkluzivní přístup. Radnice má podle mě také za úkol podporovat začínající umělce, dávat šanci co nejširšímu okruhu tvůrců.
Kolik lidí z Pětky ročně navštíví Švandovo divadlo? Na druhou stranu skoro pro všechny mladé lidi je důležité, aby vznikala centra a možnosti, jak rozvíjet tvůrčí činnost. Měli bychom proto podporovat moderní kulturní centra s velkou variabilitou, kde přes den mohou mít workshopy maminky s dětmi, odpoledne tam budou teenageři a večer třeba koncert. Zkrátka projekty, které si vytvářejí program přirozeně, podle potřeb a zájmu obyvatel.
Máte nějaký příklad?
V Praze 5 ne tak docela. Slyšel jsem však o městském kulturním domě, kde nechali cvičit dětský orchestr. Ten se pak vlastní pílí a nadáním svých hybatelů vypracoval na takovou úroveň, že měli koncert přenášený Českým rozhlasem. Úžasné.
Co ale snad budeme mít, je Street Art Festival. Letos ještě na plátnech, která umělci budou malovat za dohledu obyvatel před radnicí. Ale do budoucna bychom streetartovým umělcům rádi poskytli k tvorbě různé zdi a místa. Hnusné graffiti zamindrákovaných vandalů hyzdí domy, na druhém pólu té sprejerské subkultury jsou ale skuteční umělci, kteří umějí zdi a prostory nádherně využít. Na Západě je to ještě mnohem běžnější, že se různá veřejná prostranství, jinak šedé plochy nebo industriální zóny, nabídnou jako legální prostor pro umělecké graffiti. Dělá to město barevnějším a poskytuje prostor pro skutečně živé umění mladých lidí. Ostatně v minulosti měly domy zářivější barvy a výzdobu než dnes, naši předci chtěli mít město pestrobarevné.
STAN otřásl skandál kolem korupce. Jak se s tím vyrovnáváte?
Jako STAN jsme udělali mraky chyb, ale každopádně je to první a poslední politická entita, do níž jsem vstoupil. Byla tu pochybení, měli jsme Hlubučkovu kliku odstavit mnohem dřív, než zasáhla policie. Určité náznaky, že věci nejsou v pořádku, tady byly a já sám si kladu za vinu, že jsem proti tomu nevystoupil mnohem důrazněji. Na druhou stranu, STAN má také spoustu nepřátel a tento korupční skandál, ač má neoddiskutovatelně kriminální základ, má mnoho rovin a dává prostor pro velké tlaky a manipulace. Tak už to holt v politice chodí. Ale chci říct, že pokud se tento projekt nepovede, pokud STAN nedokážeme očistit a znovu mu dát energii, tak v politice skončím.
Co jste za ty čtyři roky v politice pochopil o jejím zákulisí?
Musíte chápat zájmy politických partnerů. Těch, kteří jsou s vámi ve straně, v koalici, nebo proti vám v opozici. Ne vždy jsou zájmy daného politika v souladu se zájmem obce, ale to ještě nemusí znamenat korupci, spíš že jsou ty zájmy partikulární a často je to logické. Prostě různí lidé, různé skupiny mají různé potřeby a cíle a v politice spolu soupeří o vliv. Politika ale tkví v určité lidské zralosti, v pochopení toho druhého, ve společném hledání řešení.
Proto považuji za krajně nevhodné vstupovat do politiky kvůli nějakému konkrétnímu problému. Třeba pokud chci zastavit plány na stavbu něčeho. Aktivismus je klíčový v občanské sféře. Aktivisté jsou skvělí v tom, že umějí najít problém, vyvolat zájem a donutit politiky, úředníky a všechny ostatní hledat řešení. Ale aktivisté, když jdou do politiky, málokdy dlouhodobě uspějí. Je to vidět i na našich kolezích v Pirátské straně. Já Piráty opravdu respektuju. Jsou to inteligentní, pracovití lidé, jsou naprosto perfektní jako opozice. Umějí analyzovat, kontrolovat, ptát se. Ale to vedení jim moc nejde. Na vedení je potřeba jiný typ člověka. Ani ne analytika neschopného se rozhodnout a nést důsledky tohoto rozhodnutí. Ale taky ne psychopatického manažera z velké korporace, který jde přes mrtvoly. Ačkoliv někteří tihle manažeři se také snaží protlačit do politiky, a někdy se jim to i daří, politik je trošku jiný typ než manažer. Politik má vidět celek, mít vize, artikulovat je a v té džungli protichůdných názorů a vlivů najít způsob, jak tyto vize uvést v život. V Česku je v politice málo vizí. Je to hodně zakonzervované, takové úřednické, udržující status quo.
Říká se, že politika je umění možného. Ale já v tom nevidím kompromis, já v tom vidím schopnost dívat se na problém z různých úhlů a hledat řešení „mimo čtverec“. Umění možného znamená výzvu ke kreativitě. V tomhle vynikal třeba Věšek Michalik, který bohužel nedávno zemřel. Byl to člověk mnoha vizí a měl také fenomenální schopnost je naplňovat.
Před pár lety jste vydal dosud zapomenutý deník Václava Havla z roku 1977, kdy byl ve vazbě. Zmiňuje v něm i vaše jméno. Jak k tomu došlo?
Deník, který si psal v roce 1977, je z doby, která pro Václava Havla nebyla lehká. Tenkrát, během zcela nelegální vazby, podepsal komunistické policii prohlášení, že nebude aktivní v politice. Bral to jako své selhání, kterým se následně velmi dlouho trápil, přestože tu dohodu samozřejmě nedodržel a byl v disentu aktivní dál, ostatně za to šel také později do vězení. Ten deník je právě z doby, kdy byl za mřížemi. A kromě jiného se v něm ukazuje, jak se tento jinak velmi činorodý člověk bavil, když se nudil. V tomto diáři je vidět, jak z nudy dělal různé malůvky a zápisky, kdy prostě jen zabíjel čas. Třeba si do seznamu svátků připisoval příjmení lidí s daným jménem. Takže tam je samozřejmě Olga, bratr Ivan, ale třeba u Jaromíra je napsáno Obzina…
To byl přeci tehdejší ministr vnitra!
Ano, ten, který dostal Václava za mříže. A u Davida je napsáno Dušek. Mně bylo tehdy, v roce 1977, osm let a byli jsme fakt jako rodina. Dostával jsem od Halových spoustu dárků – trička, kazety, fotky Václava s trnovou korunou… Můj dědeček Zdeněk Urbánek měl vlastní pokoj na Hrádečku. A když přijel Václav k nám, tak jsem mu myl auto, jeho Volkswagen Golf bylo nejlepší auto v naší ulici. Když byl Václav zavřený, venčil jsem mu psy, Goudu a Aidu. Měl jsem moc rád Olgu, často jsem u ní večer sedával a poslouchal vyprávění. Dostal jsem od ní první kazetu Iggyho Popa a Jasné páky. Když později bydleli na Rašínově nábřeží a já studoval na FAMU, chodil jsem k nim na video.
Takže jste vyrůstal v jádru disidentského hnutí…
Když jsem byl u něj doma, Václav občas odcházel a já měl za úkol zvedat telefony. Vždyť tenkrát nebyly mobily! A stále někdo volal a já to vyřizoval. Zazvonil třeba telefon a tam se ozvalo: Tady Ivan Medek. Ten mimochodem udělal příspěvek na Svobodnou Evropu, když mému dědečkovi bylo 70 let, to bylo v roce 1987. U nás tehdy bylo na oslavě snad sto lidí, hráli Plastici, a najednou se začali trousit sousedé s kyticí a bonboniérou a šli dědečkovi popřát, protože slyšeli na rádiu Svobodná Evropa, že má kulatiny. To bylo opravdu nádherné.
Kolem sametové revoluce jste také poznal svět médií…
U nás doma se psaly Lidové noviny, obnovené krátce před Listopadem. Děda byl členem redakční rady. Měli jsme vždy jednu z prvních kopií, tehdy se samozřejmě šířily ilegálně. Platilo pravidlo, že si můžeš půjčit, ale musíš vrátit v několika kopiích. Miloval jsem, když jsem jezdil v tramvaji a četl si hrdě Lidové noviny, noviny Karla Čapka. Jedna paní mi povídala: Mladý muži, to byste tady neměl číst. A ze zadního sedadla se ozval pán se slovy: Jen ať to čte! To byl konec minulého režimu. Před námi byly skvělé věci, které jsem si v té době vůbec neuměl představit.
Blížil se sametový Listopad…
Revoluci jsem prožil přímo v epicentru dění, ale paradoxně v pozici novináře. Při demonstraci 28. října 1989 mě před Filozofickou fakultou napadl milicionář. K mému překvapení se mě zastal televizní štáb, který dění na náměstí zaznamenával. Paní s deskami v ruce na muže v modré uniformě anglicky křičela, ať mě nechá být, že pracuji s nimi. Začal jsem něco blekotat anglicky, a on mě opravdu pustil. V tu chvíli jsem si všiml, že se dva tajní snažili nožíkem, klasickou rybičkou, přeříznout kabel spojující kameru se záznamovým zařízením. Upozornil jsem tu milou paní na nebezpečí a můj přijímací pohovor do CNN byl za mnou. Pracoval jsem pro ně vlastně celou revoluci – a nejen v Praze. Byl jsem s nimi v Albánii, v Rumunsku i v Rusku. V následujících letech jsme spolupracovali při natáčení reportáží z domova, ale také například v Saúdské Arábii během první války v Zálivu.
Zpátky do současnosti. Na závěr otázka: Co podle vás chybí dnešní politice?
Co zásadně chybí politickému životu v naší zemi, je větší angažovanost občanů. A s tím souvisí členská základna. Strany, které mají 3000 členů, reprezentují jen samy sebe, své funkcionáře, tu malou entitu, která to vede. Potřebujeme mít velké strany. STAN by měl mít v Praze 10 000 členů, ne pár stovek. Ty malé strany zavdávají možnost velrybaření, zákulisních dohod, kšeftování s místními organizacemi, kde je pár lidí jako bílých koní.
Je to způsobeno tím, že Češi obecně politikou dost opovrhují nebo jsou k ní nedůvěřiví. Jenže z toho vzniká začarovaný kruh. Lidé si říkají: Nepůjdu do politiky, protože to je špína. Ale proč je to špína? Protože tam nikdo nejde. Češi rádi kritizují a pak čekají, že to za ně někdo vyřeší. Ale je to jen na nás, žádní blaničtí rytíři nepřijedou.
To je taky důvod, proč jsem šel do politiky. Nechci jen kritizovat. A proč kandiduju na starostu? Protože má práce není u konce. Chci věci, které jsem rozdělal, dotáhnout. A chci toho dokázat mnohem víc.
Popisky jednotlivých fotek se zobrazí po kliknutí na ně v galerii.
